https://www.slegrova.org/blog daily 0.75 2026-03-10 https://www.slegrova.org/blog/kafka monthly 0.5 2026-03-10 https://www.slegrova.org/blog/study-franz-kafka monthly 0.5 2026-03-08 https://www.slegrova.org/blog/artem-rfjxg monthly 0.5 2025-12-08 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/983ea5df-0d81-44ae-b246-f2fd7c7a9fe0/Screenshot+2024-07-31+at+14.32.42.png blog - Study: Vyšehrad https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/4d2dafca-25a6-4d22-8167-151fad32d440/D40B69BE-50EA-4542-A42F-CF753A4D3156_1_105_c.jpeg blog - Study: Vyšehrad - Make it stand out Whatever it is, the way you tell your story online can make all the difference. https://www.slegrova.org/blog/olany-cemetery monthly 0.5 2025-11-30 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/6386cf58-5ac5-4875-be55-bfe2684bf0ef/IMG_0251.JPG blog - Study: Olšany Cemetery - Make it stand out Whatever it is, the way you tell your story online can make all the difference. https://www.slegrova.org/blog/arco monthly 0.5 2025-11-30 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/9722cee8-0fc2-4792-ad35-d5616af87f33/IMG_7522.jpeg blog - Study: Arco - Make it stand out Whatever it is, the way you tell your story online can make all the difference. https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/ced87230-710b-493b-93c7-2094d05e0948/IMG_7512.jpeg blog - Study: Arco - Make it stand out Whatever it is, the way you tell your story online can make all the difference. https://www.slegrova.org/blog/karel-apek monthly 0.5 2026-03-08 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/5472909d-034f-41b9-ba2c-b02570bbc229/IMG_8631.jpeg blog - Study: Karel Čapek - Make it stand out Whatever it is, the way you tell your story online can make all the difference. https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/557af5bd-2d94-47c0-bf01-957d9c79abb9/IMG_2878.jpeg blog - Study: Karel Čapek - Make it stand out Whatever it is, the way you tell your story online can make all the difference. https://www.slegrova.org/blog/a-hrefhttpswwwinstagramcomthevapenoisehlenpetr-vleka monthly 0.5 2026-03-08 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/d6e1edf7-e085-4df8-bc4e-cc9e866d5e7b/28163f1edcc990208f331111850fee48.jpg blog - Study: Petr Válek - Make it stand out Whatever it is, the way you tell your story online can make all the difference. https://www.slegrova.org/blog/norman-stiles-chamberlain monthly 0.5 2025-11-30 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/4ba40963-6337-4c81-8d23-dadff8752ef3/IMG_7252.jpeg blog - Study: Norman Stiles Chamberlain - Make it stand out Huntington, CA. Mail Post office. Mural. https://www.slegrova.org/blog/toyen monthly 0.5 2026-03-08 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/26ecf4e1-36e9-4324-bacc-9008f28379aa/IMG_8508.jpeg blog - Study: Toyen - Make it stand out On Toyen Notes toward a way of working There is an image in Toyen's work that I keep returning to: a coat standing upright in a barren landscape, empty. No body inside it, no body visible outside it. The garment holds its shape as if the person who wore it simply ceased to exist at the collar. It is one of the most precise images of absence I know — not the absence of something that was never there, but the absence of something that was, and is now gone in a way that refuses to be tidy about it. The coat does not collapse. It stands. That tension — between the structure that remains and the body that has left it — is where a great deal of what interests me in making work actually lives. Toyen worked consistently in a space between figuration and abstraction — not as a compromise between the two but as a genuine third territory where objects exist in unstable states, where something is almost recognizable and then refuses to fully resolve into recognition. The critic Karel Teige described this as a stage where familiar, strange, and everyday things turn into ghosts. That description resonates with what I am trying to do with materials: take something completely legible — such as a length of institutional pipe — and place it or suspend it just far enough from its context that it becomes strange without becoming meaningless. The object is still itself. But it is also something else now, and the gap between those two states is where the work operates. Toyen and Štyrský called their early practice Artificialism — an approach that described itself as the identification of the painter with the poet, concerned with poetic perceptions of memory rather than the depiction of visible reality. What strikes me about this is the emphasis on the material surface as a carrier of something that is not optical — not just what the eye receives but what the material holds. Toyen used dripping, spraying through grids, building up layers of paint with physical thickness. The surface was just an object, it was a site — something accumulated and pressured and built up over time. I think about the paint surface on the steel for example, or aqua resin on plaster, in these terms: not a finish applied to an object but a layer of time added to something that already had time inside it. During the Nazi occupation Toyen was forced underground, unable to exhibit, sheltering Heisler in an apartment while continuing to make work that could not be shown. There is something in this — the practice continuing in the absence of any public — that feels important to me as a way of understanding what making is for. The work was not waiting for an audience. It was doing something that needed to be done regardless of whether anyone would see it. The empty coat stands whether or not anyone is in the room with it. That image of a practice sustained in conditions that actively deny its legitimacy is, I think, one of the more honest descriptions of what the studio actually is. What I take from Toyen is a particular understanding of the strange object: not surrealism as a style or a set of visual conventions, but the specific discipline of holding an object in a state where it has not yet fully declared itself — where it is still becoming, still oscillating between the familiar and the unknown. The idea that structures can organize absence, or show an event that took place or started it. That, finally, is what the work is doing. Not filling the space. Tracing it. Reference Toyen (Marie Čermínová). L'écart absolu. Exhibition catalogue. Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris, 2022. O Toyen Poznámky k jednomu způsobu práce V Toyenině díle se stále vracím k jednomu obrazu: kabát stojící vzpřímeně v pusté krajině, prázdný. Žádné tělo uvnitř, žádné tělo viditelné vně. Oděv si drží svůj tvar, jako by osoba, která ho nosila, prostě přestala existovat u límce. Je to jeden z nejpřesnějších obrazů absence, které znám – ne absence něčeho, co tam nikdy nebylo, ale absence něčeho, co bylo a nyní je pryč způsobem, který se odmítá chovat uklizeně. Kabát se nehroutí. Stojí. Toto napětí – mezi strukturou, která zůstává, a tělem, které ji opustilo – je místem, kde skutečně žije velká část toho, co mě při tvorbě zajímá. Toyen důsledně pracovala v prostoru mezi figurací a abstrakcí – ne jako kompromis mezi nimi, ale jako skutečné třetí území, kde objekty existují v nestabilních stavech, kde je něco téměř rozpoznatelné a pak se odmítá plně rozpustit v uznání. Kritik Karel Teige to popsal jako fázi, kdy se známé, cizí a každodenní věci mění v duchy. Tento popis rezonuje s tím, co se snažím dělat s průmyslovými materiály: vzít něco zcela čitelného – kus institucionální trubky – a zavěsit to dostatečně daleko od kontextu, aby se to stalo podivným, aniž by to ztratilo smysl. Objekt je stále sám sebou. Ale je to nyní také něco jiného a mezera mezi těmito dvěma stavy je místem, kde dílo funguje. Toyen a Štyrský nazvali svou ranou praxi artificialismem – přístup, který se popisoval jako ztotožnění malíře s básníkem, zabývající se spíše poetickým vnímáním paměti než zobrazením viditelné reality. Na tom mě zaujal důraz na materiální povrch jako nosič něčeho, co není optické – nejen toho, co oko vnímá, ale i toho, co materiál drží. Toyen používala kapání, stříkání přes mřížky, nanášení vrstev barvy s fyzickou tloušťkou. Povrch byl jen objekt, bylo to místo – něco, co se v průběhu času hromadilo, tlačilo na něj a budovalo. O povrchu barvy na oceli přemýšlím takto: ne jako o povrchové úpravě nanesené na objekt, ale jako o vrstvě času přidané k něčemu, co už v sobě čas mělo. Během nacistické okupace byla Toyen nucena pracovat v podzemí, nemohla vystavovat, ukrývala Heislera v bytě a zároveň pokračovala v tvorbě děl, která nemohla být vystavena. V tomhle – v praxi pokračující bez jakéhokoli publika – je něco, co mi připadá důležité jako způsob, jak pochopit, k čemu je tvorba. Dílo nečekalo na publikum. Dělalo něco, co bylo třeba udělat, bez ohledu na to, zda to někdo uvidí. Prázdný kabát stojí, ať už je s ním někdo v místnosti, nebo ne. Tento obraz praxe udržované v podmínkách, které aktivně popírají její legitimitu, je podle mého názoru jedním z upřímnějších popisů toho, co ateliér vlastně je. Z Toyen si odnáším specifické chápání podivného objektu: ne surrealismus jako styl nebo soubor vizuálních konvencí, ale specifickou disciplínu držení objektu ve stavu, kdy se ještě plně neprohlásil – kdy se stále stává, stále osciluje mezi známým a neznámým. Nakloněný rám implikuje tělo, které tam už není. Kabát stojí bez svého nositele. Obojí jsou struktury, které organizují absenci, které zpřítomňují chybějící věc tím, že zviditelňují její obrys. To je koneckonců to, co dílo dělá. Nevyplňuje prostor. Obkresluje ho. https://www.slegrova.org/blog/frank-zappa monthly 0.5 2026-03-08 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/606ec48c-1d3f-40cc-8532-1a9d03ba70b9/IMG_7173.jpeg blog - Study: Frank Zappa - Make it stand out On Zappa Notes toward a way of working What I keep returning to with Zappa is not any single thing he made but the sheer fact of the making — the relentlessness of it, the refusal to treat any one project as finished or definitive, the sense that the work was always in conversation with itself across time. He kept returning to earlier material, rerecording it, reassigning it to different ensembles, pulling threads from one context and dropping them into another entirely. Nothing was sacred and nothing was abandoned. The catalogue was not a body of work so much as a single ongoing process that happened to be released in installments. He was also genuinely uninterested in the boundaries between categories — not as a theoretical position but as a practical one. The question was never what genre this belonged to but whether it was doing something interesting, whether the material had somewhere to go. I find that useful as a way of thinking about sculpture and 2d art together, about found or made objects alongside abstraction and figuration, about process that refuses to settle into a single mode. The work is not trying to reconcile these things. It is simply not convinced that the distinctions matter as much as the making does. There is something in his relationship to the studio — understood as a total environment, a place where everything was simultaneously in progress — that resonates with how I think about the practice. Materials accumulate. Things that were part of one work become available for the next. The process does not have a clean beginning or end; it has phases, densities, moments of synthesis and moments of dispersal. Zappa worked this way because he seems to have genuinely believed that the making itself was the point — not the finished object delivered to an audience, but the continuous act of organizing sound, of finding out what happened when you put this next to that. He was also funny in a way that did not undermine the seriousness of what he was doing but was inseparable from it. I think about this because there is a tendency in art discourse to treat difficulty and humor as opposites, to assume that if something makes you laugh it cannot also be pressing on something real. Zappa never accepted that. The absurdity was load-bearing. The joke was also the argument. I am not sure my work is funny exactly, but I recognize that instinct. What Zappa modeled, more than anything, was a kind of sovereign indifference to what the work was supposed to be. Not indifference to quality — he was obsessive about that — but indifference to expectation, to category, to the idea that you had to choose between rigorous and playful, between high and low, between finished and perpetually in revision. The practice was its own permission structure. That is the thing worth taking: not the sound, not the style, but the posture — the absolute refusal to ask whether you were allowed. Free to tape and record and embrace mistakes and otherwise erased “failures”. The explosion that was once the link between him and the Czech people in 1989-90, after the fall of the Soviet influence in 1989, Zappa became a symbol of freedom and free speech. I found Zappa’s process in his studio and life, more interesting sometimes than the result of his actions. I followed his lead (in spirit and mentorship) from 2014-16 while in graduate school, via creative process and mashing up of mediums and making. All the work was named after songs, devoted to Zappa. When in Prague, I always see posters, his creative influence still lives, although he is no longer with us. O Zappovi Poznámky ke způsobu práce To, k čemu se u Zappy stále vracím, není žádná jednotlivá věc, kterou vytvořil, ale samotný fakt tvorby – jeho neúnavnost, odmítání považovat jakýkoli projekt za dokončený nebo definitivní, pocit, že dílo bylo vždy v rozhovoru samo se sebou napříč časem. Neustále se vracel k dřívějšímu materiálu, znovu ho nahrával, přiřazoval různým souborům, vytahoval nitě z jednoho kontextu a vhazoval je zcela do jiného. Nic nebylo posvátné a nic nebylo opuštěné. Katalog nebyl ani tak souborem děl, jako spíše jediným probíhajícím procesem, který byl náhodou vydáván po částech. Také se skutečně nezajímal o hranice mezi kategoriemi – ne jako teoretický postoj, ale jako praktický. Otázkou nikdy nebylo, do kterého žánru to patří, ale zda to dělá něco zajímavého, zda má materiál kam jít. To považuji za užitečné jako způsob přemýšlení o sochařství a malířství společně, o nalezených průmyslových objektech vedle abstrakce, o procesu, který se odmítá usadit v jednom módu. Dílo se nesnaží tyto věci sladit. Prostě není přesvědčeno, že na rozdílech záleží stejně jako na samotné tvorbě. V jeho vztahu k ateliéru – chápanému jako celkové prostředí, místo, kde vše probíhalo současně – je něco, co rezonuje s mým pohledem na tuto praxi. Materiály se hromadí. Věci, které byly součástí jednoho díla, se stávají dostupnými pro další. Proces nemá jasný začátek ani konec; má fáze, hustoty, momenty syntézy a momenty rozptýlení. Zappa pracoval tímto způsobem, protože se zdálo, že skutečně věřil, že smyslem je samotná tvorba – nikoli hotový objekt předaný publiku, ale nepřetržitý akt organizace zvuku, zjišťování, co se stane, když tohle dáte vedle tamtoho. Byl také vtipný – skutečně, strukturálně vtipný – způsobem, který sice neznižoval vážnost toho, co dělal, ale byl od toho neoddělitelný. Přemýšlím o tom, protože v uměleckém diskurzu existuje tendence zacházet s obtížností a humorem jako s protiklady, předpokládat, že pokud vás něco rozesměje, nemůže to zároveň tlačit na něco skutečného. Zappa to nikdy nepřijal. Absurdita byla nosná. Vtip byl zároveň argumentem. Nejsem si jistý, jestli je moje práce úplně vtipná, ale rozpoznávám ten instinkt – ten, který říká, že pokřivený rám zavěšený v podivném úhlu na bílé zdi není jen formální návrh, ale v jistém smyslu i provokace se suchým úsměvem. Zappa modeloval především jakousi suverénní lhostejnost k tomu, co má dílo být. Ne lhostejnost ke kvalitě – tou byl posedlý – ale lhostejnost k očekávání, ke kategorii, k myšlence, že si člověk musí vybrat mezi přísným a hravým, mezi vysokým a nízkým, mezi hotovým a neustálou revizí. Praxe byla svou vlastní strukturou povolení. To je to, co stojí za to si vzít: ne zvuk, ne styl, ale postoj – absolutní odmítnutí zeptat se, zda máte dovoleno. Svoboda nahrávat a přijímat chyby a jinak smazané „selhání“. Exploze, která kdysi spojovala něj s českým lidem v letech 1989-90, po pádu sovětského vlivu v roce 1989, se Zappa stal symbolem svobody a svobodného projevu. Zappův proces v jeho studiu a životě mi někdy připadal zajímavější než výsledek jeho činů. V letech 2014-16 jsem se během postgraduálního studia řídil jeho vedením (v duchu a mentorství), a to prostřednictvím tvůrčího procesu, kombinování médií a tvorby. Veškerá jeho díla byla pojmenována po písních věnovaných Zappovi. Když jsem v Praze, vždycky vidím plakáty, jeho tvůrčí vliv stále žije, i když už mezi námi není. https://www.slegrova.org/contact daily 1.0 2026-02-14 https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/0d17fd80-f684-4b5d-b411-d37562d86b43/IMG_8585.jpeg https://images.squarespace-cdn.com/content/v1/6509df4e9cdf5f57d0c37a0d/fc8e726a-fe91-4250-97ab-b3323cfbec6c/IMG_6521.jpeg