Kafka

On Kafka

Notes toward a way of working

What arrests me about Josef K. is not the accusation — it is that the accusation is never named. The Trial begins with an arrest and ends with an execution and in between there is an enormous, airless machinery of process, of corridors and waiting rooms and functionaries who are themselves subject to functionaries above them, none of whom can tell you what you are charged with or who has the authority to resolve it. The system is not cruel in any personal sense. It is simply indifferent — and indifference, Kafka understood, is a more precise instrument of destruction than cruelty could ever be.

I think about this when I work with institutional materials — the materials, the infrastructure that has been decommissioned and discarded. These objects were made by systems, for systems. They carry the geometry of compliance: right angles, standardized dimensions, the assumption of a body that will behave predictably within them. What happens when you remove that assumption — when you pull the piece off the wall or walk around it — is that the body it once organized becomes suddenly, visibly absent. The pressure that was invisible is made legible. That is, I think, what Kafka was doing in prose: making the pressure legible.

The Castle is if anything more claustrophobic than The Trial because K. is not even accused of anything — he simply cannot gain access to the authority that governs him. Every conversation brings him closer to understanding the system and further from being able to act within it. Language in Kafka is precisely this: it describes the obstruction with perfect clarity while doing nothing to remove it. I feel this acutely in the studio. There is a gap between what a work is doing materially and what can be said about it, and that gap does not close with more words. The materials do not become more legible when explained. It becomes, if anything, more resistant — which is its job.

The body in Kafka is always being processed — measured, assessed, transformed, extinguished. Gregor Samsa wakes as something the household cannot accommodate. The condemned man in In the Penal Colony has the law written directly into his flesh by a machine of exquisite, purposeless complexity. K. moves through corridors sized just slightly wrong for a human being. The object in some way, the same figure: a structure that was designed around a body, now estranged from it. The human form is implied but absent. What remains is the pressure it was once subject to.

What I take from Kafka is not pessimism — his writing is too precise, too darkly comic for that. It is something closer to a method: hold the absurdity steady and describe it exactly, without flinching and without resolution. Do not reassure. Do not explain the system away. Let the materials speak. The work does not need to offer an exit from the corridor. It needs only to make the corridor visible.

References

Kafka, Franz. The Trial. Translated by Mike Mitchell. Oxford: Oxford University Press, 2009.

Kafka, Franz. The Castle. Translated by Anthea Bell. Oxford: Oxford University Press, 2009.

Kafka, Franz. In the Penal Colony. Translated by Ian Johnston. Arlington: Richer Resources Publications, 2009.

O Kafkovi

Poznámky ke způsobu práce


Na Josefu K. mě nezaujímá samotné obvinění – je to, že obvinění nikdy není jmenováno. Proces začíná zatčením a končí popravou a mezi tím se nachází obrovský, dusný procesní aparát, chodby, čekárny a funkcionáři, kteří jsou sami podřízeni funkcionářům nad nimi, z nichž nikdo vám nemůže říct, z čeho jste obviněni nebo kdo má pravomoc to řešit. Systém není krutý v žádném osobním smyslu. Je prostě lhostejný – a lhostejnost, jak Kafka chápal, je přesnějším nástrojem destrukce, než jakým kdy může být krutost.

Přemýšlím o tom, když pracuji s institucionálními materiály – ocelí, infrastrukturou domova a občanského života, která byla vyřazena z provozu a zahozena. Tyto objekty byly vytvořeny systémy pro systémy. Nesou geometrii podřízenosti: pravé úhly, standardizované rozměry, předpoklad tělesa, které se v nich bude chovat předvídatelně. Co se stane, když tento předpoklad odstraníte – když rám sundáte z jeho nohou, nakloníte ho, připevníte ho pokřiveným ke zdi – je to, že tělo, které kdysi uspořádal, se náhle viditelně stane nepřítomným. Tlak, který byl neviditelný, se stane čitelným. Myslím, že přesně to Kafka dělal v próze: učinit tlak čitelným.

Zámek je spíše klaustrofobičtější než Proces, protože K. není ani z ničeho obviněn – prostě se nemůže dostat k autoritě, která ho ovládá. Každý rozhovor ho přibližuje k pochopení systému a zároveň ho vzdaluje od schopnosti v něm jednat. Jazyk u Kafky je přesně toto: popisuje překážku s dokonalou jasností, aniž by ji odstranil. V ateliéru to cítím silně. Existuje mezera mezi tím, co dílo materiálně dělá, a tím, co o něm lze říci, a tato mezera se neuzavírá dalšími slovy. Ocel se při vysvětlování nestává čitelnější. Stává se, spíše odolnější – což je jejím úkolem.
Tělo je u Kafky neustále zpracováváno – měří se, posuzuje se, transformuje se, hasí se. Gregor Samsa se probouzí jako něco, co domácnost nedokáže pojmout. Odsouzenec v trestanecké kolonii má zákon vepsaný přímo do těla strojem s vynikající, bezúčelnou složitostí. K. se pohybuje chodbami, které jsou pro lidskou bytost jen nepatrně nesprávné velikosti. Institucionální rám, stržený z nohou a znovu zavěšený pod úhlem, je v jistém smyslu tou samou postavou: strukturou, která byla navržena kolem těla, nyní od něj odcizeného. Lidská forma je implicitní, ale chybí. Zůstává jen tlak, kterému byla kdysi vystavena.
Z Kafky si nepřebírám pesimismus – jeho psaní je na to příliš přesné, příliš temně komické. Je to něco bližšího metodě: držet absurditu pevně a přesně ji popsat, bez ucuknutí a bez řešení. Neujišťovat. Nevysvětlovat systém. Nechť promluví sklon. Dílo nemusí nabízet východ z chodby. Stačí, aby chodbu zviditelnilo.