Study: Bohumil Hrabal

On Hrabal

Notes toward a way of working

I keep coming back to Hanta. Hrabal's basement compactor in Too Loud a Solitude — the man who has spent thirty-five years pressing wastepaper into bales, who smuggles Kant and Lao Tzu and Schopenhauer out from under the hydraulic ram before it closes — is not a heroic figure in any conventional sense. He is soaked in the smell of old paper and dead mice. He is, by most measures, failing. The books he saves are a fraction of what is destroyed. And yet the act of saving them, of pressing flowers between their pages, of insisting on the worth of what the world has decided is refuse — that is everything. That is the whole practice.

I think about this a lot in relation to materials — the things that have already served one purpose and been discarded. There is something in Hanta's relationship to waste that feels close to how I understand my own process. It is not salvage for salvage's sake, not a nostalgic or sentimental rescue. It is more that the material carries time inside it — the screw holes, the bends, the surface wear — and that time is worth something. Hanta's bales are beautiful precisely because they are also violent compressions. There is no sentimentality in the hydraulic press. The beauty and the destruction happen in the same gesture.

Closely Observed Trains is a different kind of resonance. Miloš is not saving anything. He is simply present — awkward, interior, not quite able to fit the shape the world expects him to take. What strikes me about Hrabal's figures generally is that they are not defeated by the absurdity around them, but they are not transcending it either. They are just in it, responding with whatever odd dignity they can assemble. That contingency — the sense that one is caught inside history without being able to stand outside it and see clearly — feels honest to me as a way of describing what making work actually feels like. You are not above the culture you are critiquing. You are inside it, pressing back.

Hrabal wrote in a mode he called pábení — a kind of inspired, digressive talking, half-serious and half-drunk on language itself. It accumulates rather than argues. It circles. There is no clean resolution because resolution would be a lie. I find that formally honest in a way that a lot of art discourse is not. The work I make does not resolve either. Materials are used, broken down, reconstituted into something new, and then broken down again. The process is the point — not as a theoretical position but as a simple description of what actually happens in the studio over time.

What I take from Hrabal finally is not a set of themes but a posture: witness without transcendence, care without sentimentality, and an absolute refusal to tidy things up. Hanta's cellar is a mess. It is also a kind of paradise. I think that tension — between the mess and what is being preserved inside it — is where the work lives.

References

Hrabal, Bohumil. Too Loud a Solitude. Translated by Michael Henry Heim. New York: Harcourt, 1990.

Hrabal, Bohumil. Closely Observed Trains. Translated by Edith Pargeter. London: Jonathan Cape, 1968.

Stále se vracím k Hantovi. Hrabalův sklepní hutnič v knize Příliš hlučná samota – muž, který strávil třicet pět let lisováním odpadního papíru do balíků, který pašuje Kanta, Lao-c' a Schopenhauera zpod hydraulického pístu, než se zavře – není hrdinskou postavou v žádném konvenčním smyslu. Je nasáklý pachem starého papíru a mrtvých myší. Podle většiny ukazatelů selhává. Knihy, které zachraňuje, jsou zlomkem toho, co je zničeno. A přesto akt jejich záchrany, vtlačování květin mezi jejich stránky, trvání na hodnotě toho, co svět rozhodl, že je odpad – to je všechno. To je celá praxe.
Hodně o tom přemýšlím ve vztahu k materiálům – rámům postelí, institucionální oceli, věcem, které již sloužily jednomu účelu a byly vyřazeny. V Hantově vztahu k odpadu je něco, co se blíží tomu, jak chápu svůj vlastní proces. Není to záchrana pro záchranu samotnou, není to nostalgická ani sentimentální záchrana. Spíše jde o to, že materiál v sobě nese čas – otvory po šroubech, ohyby, opotřebení povrchu – a tento čas má nějakou hodnotu. Hantovy balíky jsou krásné právě proto, že jsou zároveň násilným stlačením. V hydraulickém lisu není žádná sentimentalita. Krása a destrukce se dějí v jednom gestu.

Ostře sledované vlaky jsou jiným druhem rezonance. Miloš nic nezachraňuje. Je prostě přítomen – neohrabaný, vnitřní, nedokáže se zcela přizpůsobit tvaru, který od něj svět očekává. Na Hrabalových postavách mě obecně zaráží to, že je neporáží absurdita kolem nich, ale ani ji nepřekračují. Jsou v ní prostě a reagují s jakoukoli zvláštní důstojností, kterou dokážou shromáždit. Tato nahodilost – pocit, že je člověk chycen v historii, aniž by byl schopen stát mimo ni a jasně vidět – mi připadá upřímná jako způsob, jak popsat, jaké je vlastně tvořit práci. Nejste nad kulturou, kterou kritizujete. Jste uvnitř ní, tlačíte se zpět.
Hrabal psal způsobem, který nazval pábením – druh inspirovaného, ​​odbočujícího mluvení, napůl vážného a napůl opileckého samotným jazykem. Spíše se hromadí, než aby se hádal. Krouží. Neexistuje žádné čisté řešení, protože řešení by bylo lež. To považuji za formálně upřímné způsobem, jakým mnoho uměleckých diskurzů není. Ani moje dílo neřeší. Rámy se naklánějí. Geometrie se deformuje. Materiály se používají, rozkládají, znovu skládají do něčeho nového a pak znovu rozkládají. Důležité je to v procesu – ne jako v teoretickém postavení, ale jako v jednoduchém popisu toho, co se ve studiu v průběhu času skutečně děje.